Sportovní kurz 6. ročníků
Šesťáci přežili. Učitelé také. A kola? Ta už si pravděpodobně žádají dovolenou.
Všesportovní kurz začal poměrně nevinně, pár kilometrů na kole, příjezd do kempu, ubytování… Jenže pak přišla věta, kterou většina zúčastněných nechtěla slyšet: „Tak a jedeme první závod!“ Vrchařská prémie č. 1 na Vikštejn prověřila nohy, plíce i morálku všech zúčastněných. Nekonečné serpentiny daly zabrat úplně všem, ale první body do tabulky byly doma. Večer už zbývalo jen dojíst tajné zásoby sladkostí, padnout do spacáků a doufat, že ráno nebudou bolet úplně všechny svaly.
Úterní ráno nastartovala dynamická rozcvička a dobrá snídaně. Dopoledne patřilo vodě a kanoím na Moravici. Objevovali jsme sílu vodních proudů, zákony rovnováhy… a také to, že někdy voda objeví nás dřív než my ji. Sem tam nějaké to překlopení, trocha mokrého oblečení, spousta smíchu a nekonečné soutěžení. Odpoledne jsme se vylítali v lese, stavěli jsme vodovody, prověřili ostrostřelce, (ne)zajeli jízdu zručnosti a velmi překvapivě zase sbírali body do tabulky. Večer jsme si opekli špekoně a poseděli u ohně.
Ve středu jsme pokořovali skály. A hlavně sami sebe. Někdo překonal strach z výšek, někdo převisy a někdo hlavně vlastní myšlenku: „Já tam fakt nelezu!“ Mnozí tak stáli na vrcholcích skal, kochali se výhledy a posílali domů fotografie, které rodičům pravděpodobně přidaly pár šedivých vlasů. … Na skály jsme samozřejmě nejeli autobusem. Dalších přibližně 20 kilometrů na kole bylo přece potřeba! A aby dobrodružství nebylo málo, na cestu zpět se přidal i déšť. Do kempu jsme přijeli durch, ale šťastní, unavení a s výhledem na pastviny a malá telátka, jsme skoro zapomněli, jaký kopec jsme to museli vyjet.
Čtvrtek? Triatlon. Den, kdy už nohy odmítaly spolupracovat, ale srdce stále chtělo bojovat dál. Kilometry na kole, běh, perfektní jízdy na řece, týmovost, podpora, povzbuzení, únava i odhodlání podat co nejlepší výkon. Odpolední program pak prověřil orientaci, spolupráci i schopnost navigovat „slepce“, což místy připomínalo velmi dobrodružnou expedici. Čtvrteční večer jsme zakončili slavnostním vyhodnocením celého týdne. Rozdaly se diplomy, ocenění, pochvaly i zasloužený potlesk pro všechny, kteří během kurzu překonali sami sebe, podpořili svůj tým nebo prostě jen ukázali, že mají srdce na správném místě.
A pak přišel pátek. Den balení, posledních kilometrů a povzdechů: „To už jedeme domů?“ … Utřeli jsme pot z čela, doma vybalili věci a teď už jen projíždíme fotky, smějeme se zážitkům a možná nám to všechno trošku chybí.
Celý týden se nesl ve znamení velkého bodování. Sbíraly se body za časy, našlapané kilometry, sportovní výkony, solo i týmové hry, ale také za znalosti, orientaci, spolupráci a nejrůznější dovednosti. Každý den tak mohl pořádně zamíchat pořadím v tabulce a bojovalo se opravdu do poslední chvíle. Nechybělo ani legendární bodování úklidu pokojů. A právě tam jsme velmi rychle zjistili, kdo doma poctivě pomáhá… a kdo nechává špinavé ponožky záhadně mizet samovolně. A kartami zamíchal i šotek, ale o tom až jindy..
Děkujeme všem učitelům za energii, čas, ochotu a odvahu stále vymýšlet akce, které jsou mnohem víc než jen výlet. Za všechny ty „bláznivé nápady“, které dětem přinášejí zážitky, na které se nezapomíná.
Děkujeme dětem, bez kterých by tahle výprava nikdy nemohla vzniknout. Gratulujeme jim k překonání strachu, objevení nových talentů, vyhraným závodům, získaným titulům, odvaze, respektu, přátelství i vzájemné podpoře. A velké poděkování patří také rodičům za důvěru. Víme, že někdy není jednoduché pustit své děti vstříc dobrodružství, skalám, řece a nekonečným kilometrům. Moc si toho vážíme.
